Nové a lepší

Že se tu nic v poslední době neděje? No jasně že neee, protože koukáte uuuplně špatně. S pánečkem jsme se rozhodli, že si uděláme lepší a krásnější blogýsek, kde si budeme moci tvořit všechny krávovinky co nás napadly a tady to máme krapet omezený. Zatím tam toho moc není, ale nechce se nám po večerech trávit čas nad oběma stránkama, takže budeme postupně uprovovat a doplňovat jen ty nové. Tak ať se líbí...

Jooo vy nevíte kde :-D no přece na:

www.my-malinois.com

... a víkendy jsou nej ...

Tento víkend jsme byli v totálním nasazení. Myslím to tak, že jsme byli víc venku a lítali, než se povalovali v pelíšku a víc myslím tak, že vlastně od rána do večera. Hned po ránu se začal páneček balit a já už přišel na to, že jakmile začne schovávat do tašky i moje misky a hračky, nejde jenom o prochajdu za dva kopce, ale velký výlet. Takže si hned k té tašce lehám a trpělivě ji hlídám, aby pánečka náhodou nenapadlo odfrčet s mýma věcma samotnýho a mě nechat v pelechu. Naskočili jsme do malé vrčící krabice a nechali se chvíli natřepávat, než jsme dorazili do divočiny s kilometrama lesů, luk, potůčků a hlavně bez cyklobláznů, který ještě na volno úplně nezvládáme bez toho, aby jsme si aspoň trošku poodběhli. I když páneček situaci troškec podcenil a užíval si jak krásně se nám blbnutí prokládá cvičením, protože okolní ruchy jsou, ale né tak intenzivní a tento level už je pro mě docela zvladatelný. Nebyl.

Trajdáme si to tak po paloučku, očichávám travičky, páneček mačká tu divnou věc co dělá obrázky a u toho si brble na střídačku "jo ta bude dobrá", nebo "mmm tak to jsem nestihl". V tomto rozjímání na nás oba udeří neuvěřitelnej úlek, protože kousíček od nás z křoví vylítne něco velikýho. Nejdřív uskočím, ale ve vteřině si uvědomuji, že je to srnka, která neletí na nás. Naopak utíká od nás, takže přirozeně reaguji vystartováním na plno. Páneček křičí, ale moje černo před očima se rozmlžilo až po chvilce, kdy jsem vběhl do jinýho roští a ztratil ho z dohledu. Přibíhám zpět s jazykem na ťapkách a slinama až na zádech. Páneček chlácholivým hlasem chválí, že jsem se nakonec přecejen otočil a běžel zpět. I když jeho hlas zní ťuťuňuňu hodnéééj, slova jsou ty debílku toto mě nedělej, aby si aspoň nějak ulevil. Až na tento incident, bylo výletování úžasný. Naběhali jsme spoustu kilometrů, pěkně poslouchali, chytali balónky a talíře, očichali co se dalo, prozkoumali různý prostředí a terény. Na večer jsme se šli uskladnit na chajdaloupku, aby jsme mohli využít ještě celý nedělní dopoledne volnýmu blbnutí.

Odpoledne jsme opět naskočili do třepadla a objevili se u pelíšku, kam jsem zalehl a nehnul se až do večera. Teda trošku hnul. Plný zážitků jsem měl divoký sny, takže občasný běhání ve spánku a pro pánečka nepochopitelně vytvořený pazvuky proběhly.

Počasí - čím dál hnusněji , Já - čím dál krásnější

Tak tu máme dalších pár čiperných dnů za sebou. Počasíčko se kazí a kazí, ale já jsem prej krásnější a krásnější, takže mě to nerozhází. V týdnu jsem mooc lečil pánečkovi autoritativní komplexy, který si filtruje na mě stylem sedni, lehni, ke mě, dones.... Bohužel ve školce, nebo na výběhu se tolik nepředvedme a páneček se na mě občas až  utrápeně ksichtí. Jsem roztěkaná a bystrá potvora, takže venku dá pánečkovi hodně práce upoutat mou pozornost. Aby né, vždyť kolem mě lítá dalších deset hafíků, támhle jede kolo a tam křičí mimino, jé a tam na mě kouká holub a říká "Tak o co se vsadíš že ti uletím, když se ke mě rozběhneš" a tady to někdo počůral, jee autoooooo... Vysvětluje okolí, že doma, nebo když jsme uplně sami bez ruchu, by jsme mohli klidně dělat zkoušky z poslušnosti, ale to nic nemění na tom, že to musíme vychytat i v civilizaci.  Takže páneček řekl, že na to doma prdí a to co už chápu, jen se mě nechce, do mě bude tlačit venku v rušných místech.
Mimo toto postěžování si, je všechno parádní. Hrajeme si, výletujeme, hrabeme, štěkáme, mazláme se, bojujeme, papáme, prostě vše z čeho mám radost.

V pátek jsme se byli podívat na závody agility, které se pořádaly na místě mojí školky v Pší škole Na Ostrově. Páneček si závodů zase tolik neužil, protože starost o mě byla veliká. Ale zároveň mě moc chválil a říkal, že čekal výdrž nervů max. 15minut mezi tolika hafíky. Já ale zvládnul chvilkama i sedět a jenom vše sledovat bez citovýho vydírání "pusť mě za ostatníma, nebo se na tom obojku oběsím". Pohrál jsem si s štěňátkama co tam byly na čumendu jako já a potkal jsme tam čokoládu Chockie s kterou jsme se parádně ožužlali a vzájemně poslintali. Takže jsme vydrželi až do oběda a závody byly paráda, už se moc těším, až budu taky hopsat a prolítávát tunýlkama.

V sobotu jsme vyrazili na výlet s Kečíkem. Jenomže troubela páneček, měl bolavej zoubek a i přes to chtěl výletovat. Paní Kečrová mu naštěstí vysvětlila, že oteklej čumák není sranda a výlet jsme zkrátili jen na dvě hodiny. Z toho závěr výletu jsem byl na provázku, protože jsem se neudržel a musel prohánět cyklomagory a protivnej páneček s bolavou čuňou neměl náladu mě honit někde po Hádech. I tak jsem si s Kečrem chvilku pohrál, pocuchtal mu žgraně a to já moc rád.
Jo, a už jsem říkal, že jsem čím dál krásnější hafík?
 

Ježiši, kupte mu někdo kameru..

Milý Ježíšku, vím že píšu dosti předčasně, ale moc tě prosím, naděl pánečkovi normální foťák, nebo kamerku. Vím že si teď hodně ujíždí na fotkách mé maličkosti, které se i sem tam vydaří, ale nečekal jsem, že ho začne hrozně bavit zaplácávat můj blogýsek videama s opakujícím se scénářem "zrzavý flek honí tříbarevný flek". Prosím, pokud na severním pólu něco máš, hoď to v prosinci ke mě do pelechu, já mu to předám. Děkuju.

Běhám stále, běhám rád, aneb Catchere ty jediný mě unavíš

Ták, dneska to byl parádní večer, protože jsme se zvládli domluvit s Kečíkem na provětrání zase. A když mě venčí Kečr, tak to stojí vždy za to a spím jako miminko. Nebudu to dlouze obkecávat, protože k běhání s ním není co dodat, je to "best of". Snažím se co to jde, aby jsem s ním držel krok. I když to ještě není ono, každý týden vidím jak se moje pohyby stávají víc smysluplnými, ladnými a rychlejšími.

Jo páneček si tedy neodpustil pár obkecávek k následujícímu videu. Omlouvá se za kvalitu, jelikož natáčet na levný foťák není uplně totožný s zdravým rozumem a přidaná hudba není až tak z důvodu většího efektu, jako odstranění "strašně vtipných" hlášek našich pánečků. První část videa je zpomalená, protože běháme šíleně rychle a to už ten foťáček nestíhá vůbec.
Kečíku, těším se na další, to už tě určitě doženu.

Aron vám dává křídla

Poslední týden byl opět v duchu hyperaktivity. Lidi se pánečka ptají, jestli mě vůbec dává najíst a neleje do mě jenom RedBull. Ano, jsem trochu dělová koule, ale oba jsme šťastni, že máme oboustranný elán pořád si hrát, takže nám to vyhovuje.
Ve čtvrtek jsme měli školičku, na které jsem opět předvedl svoji netrpělivost. Když cvičíme, je na mě páneček hrdý, protože chápu přímo božsky. Ovšem v přestávkách, kdy čekáme, až si to vyzkouší jiný kamoš, ostatní pánečkové koukají, co to tam je za nezvladatelnou bestii, protože já čekat a koukat jak se prohaní někdo jiný prostě nebudu a nebudu, dup! Jinak se mě mooc líbilo probíhání tunýlkem. Neodpustil jsem si již tradičně přerušit agility tréning na druhým konci cvičáku. Tentokrát jsem ale dostal do kožíšku od dospěláka... asi jim už došla trpělivost. Vyslechl jsem si pár poznámek jako "ježiš Aronku co my s tebou budeme dělat, ty seš šílenej"  Do další školičky se moc těším, co by si tam beze mě počali, vždyť by se tam unudili.
Pátek byl velmi významný den. Už mám totiž 5 měsíců. Dostal jsem nějaký dobrůtky a další hračku. Páneček říkal, že to hračkování na chvíli stopne, protože to doma vypadá jako ve školce, když se rozhodnu roztahat vše po pokoji, ale já vím, že zase někde něco objeví a přijde mu to nejlepší hračka na světě a nevydrží zkusit jestli se mě bude líbit.

V sobotu ráno jsme vyrazili na výlet společně s kámošem Ronem. Hodně si spolu hrajeme a dovádíme s balónkem i bez. Ronečkovi konečně došlo, že dokud se neožene, tak budu do jeho žgraně zakouslej klidně celý den. Ukázal jsem mu, jak se běhá za balónkem a jak je super skočit do blatíčka a potom poskákat pánečky a vůbec parádně jsme si to užili.

Podzim

Minulý týden nám začalo kolabovat pěkný počasíčko a skončil čas zahrádek. Nevadí, i tak pořád lítáme a na déšť nehledíme. Ostatní pejsci taky pořád chodí ven, takže páneček si splkne co papáme, jak jsme staří a jak posloucháme, mezitím co my se poskáčeme a proběhneme. Jsem čím dál větší kus chlapa, protože už mám 18 kilo a to ne že by jsem tloustnul, prostě krásně rostu. Před pár dny jsme kousek od domečku objevili kámošku, taky maliňačku a to jsme mysleli, že v okolí snad ani žádná není. Je moc šikovná, chytá talířky, skáče přes lavičky a nosí hračky, paráda. Jen její panička je dle pánečka hodně mladá a tak prý nechtěl vypadat divně a moc ji otravovat, aby si někdo neřekl, že je divnej. Někdy ho prostě nechápu, kdyby jí očuchal zadek a zavrtěl ocasem, jak to dělám já, tak je všechno oukej, nebo ne?

Jinak v pátek mám opět narozeniny, už to bude 5 měsíců. Jsem zvědavej s čím se páneček předvede, protože ten tyto mininarozky vždy očividně prožívá víc než já. A to zároveň znamená, že mý štěněcí léta se blíží pomalinku ke konci a i když se to nezdá, než se páneček naděje, vlítnu do puberty, kterou ho všichni straší, že "to teprv uvidíš co je to šílenej pes" a já mu zabrat určitě dám, o to se nebojím. Na druhou stranu si k sobě pořád hledáme lepší cestu a jemu konečně dochází některý věci. Jako třeba, že pamlsek je hrozně fajn a určitě ho neodmítnu, ale zase tak mimo z něj nejsem a odměna hračkou a hraním si na přetahovanou a aportovanou po tom co dělám věci podle jeho představ má mnohem viditelnější efekt v tom, jestli ho příště poslechnu znova.
Dneska jdeme konečně zase do školky. Minulý týden jsme vynechali, protože probíhalo MS Agility a s tím spojený odjezd tety, která to tam celý vede, aby reprezentovala ČR. Takže provoz našeho kroužku byl trošku omezený. S pánečkem jsme průběh chvílama sledovali, fandili, já občas i štěkl, protože zvuky francouzkých psů mě dráždily a společně si říkali, jak to bude fajn, až vyrostu a taky si zahopsáme.

Další várka zážitků

Jak se máme? Skvěle.Páneček měl teď pět dnů volna, takže jsme si hráli jak jen to šlo. Středu jsme měli celodenní výletování. Hned ráno jsme vlezli do malé vrčící krabice a za chvilku se objevili u začarovaných lesů, kam chodíme na prochajdy s Arnym a páničci tam vždy zabloudí, takže se procházky protahují a to mě vyhovuje, protože já si chytám klacíky, otravuju Arnyho, sem tam vyběhnu za nějakým cyklistou a užívám si pohybu. Mezitím Arnyho panička povídá jak musíme jít tudy, protože něco a můj páneček mává rukama, že přece se musí tamtudy, protože něco jinýho a nakonec vylezeme z lesa a už mávají rukama oba, že je to nemožný, vždyť jem šli tamtudy, tak proč jsme uplně někde jinde. Po pěkným výletě jsme si šli domů něco spápnout a pár hodin odpočnout. V pozdnějším odpoledni páneček opět mile překvapil. Sedli jsme do té veliké vrčící krabice, kde je dusno, smrad, hodně lidí a to znamená jediný - "jedeme za Kečreeem na miskuuu". Vyčabrali jsme se s balónkem ve splavu, já udělal Kečíkovi masáž žgraní a ještě nám paní Kečrová házela můj balónek na palouku, aby jsme nešli na misku úplně mokří a trošku oschli. Jo, neodpustím si pochlubit sám sebe, protože Kečík při jednom hodu balónek ztratil a tak jsme hledali, hledali, nemohli najít a hádejte kdo ho nakonec našel a přinesl??

Na večer se páničci šli přesvědčit jestli jsou pořád alkoholici, dali si nějakou svatováclavskou novinku u které se ksichtili jako já když mě štípla včelka do čumáku. Zpravili si chuť dalšíma miskama a frčeli jsme po náročným dni chrupkat do plechů.
Ve čtvrtek jsme jen tak courali po venku a hráli si s balónkem. Odpoledne jsme ale vyrazili do školky za ostatníma štěňátkama a za tetama, který pánečka učí mluvit tak, aby to bylo srozumitelný a já pochopil s čím to zase otravuje. Opět jsem se projevil jako hyperaktivní dítě, který potřebuje všechny kámoše tahat za uši a tvářit se, že po hodině školky jsem se teprve zahřál, tak kdy jako budeme konečně házet balónek, nebo talíř.
Nastal pátek a po ránu jsme vytáhli na výlet dalšího z mých kamarádů, boxera Ronečka. Rona mám rád, je na mě moc hodnej. Myslím, že by nijak neprotestoval i kdybych se mu za tu jeho čuňu pověsil uplně a nechal se tahat. Zároveň si se mnou aktivně hraje, dokud mu nedojde dech a že mu vždy dojde, protože ho proháním dokud se mu pěna od čumáku nerozšíří po celé hlavě. Až je úplně zaslintanej, lehneme si, on si o mě všechno pečlivě utře, páneček začne povídat úplně špatně nějaký příkazy, který ho ve školce vůbec neučili (je vidět jak dává pozor), jako "sliz přes celý záda", "ne, teď tě nepohladím" a utře zase pečlivě on mě.

Po pátku vždy přichází víkend, to znamená aspoň jeden velký výlet a ani tentokrát to nebylo jinak. Vylítli jsme daleko od města, kde nás nebude nikdo rušit a můžeme se soustředit jen na dovádění. Zkoušeli jsme si různý manýry ze školky, lítali za talířem, papali piškotky a sušený lososy, objevil jsem potok, kdy jsem přišel na zajímavou věc a to že v tůňce, kde je to nejsmradlavější blatíčko jsou různý klacíky, který musím všechny vytahat na břeh, aby mě nezavazely při koupeli.

Pět dnů uteklo jako voda. Já pořád rostu jako z vody a hlavně vodu miluju, takže je vše jak má být a už se těším, až se zase podělím o novinky, zážitky a obrázky.

Školka, škola, dobrá práce... čím víc se vaří, tím líp je zdá se...

Taaak a už nám skončily batolecí léta a dostávám se do dětského věku. No a protože každý slušně vychovaný děťátko začne poznávat kamarády i ve školce a ne jen na výletech, páneček mě přihlásil do psí školky. A nejen mě, přihlásil i sebe, aby mu vysvětlili co má jak dělat. Protože prej až budu velkej třicetikilovej chlapák a budu chtít ulovit jeho nohu, tak už bude pozdě říkat fuj nesmíš. Já ale přece takový věci dělat nebudu.

Zpátky ke školce. Páneček přilítl vyjukanej, honem honem Aronku, musíme spěchat. Normálně se plouží a chystá na výlet snad půl hodiny. Vyrazili jsme do neznáma, chvíli se povenčili a přišli k plotu za kterým bylo spoousta hafíků a všichni si hráli. Řikám pánečku, dělej, já tam chcu taky a taky že jo. Vzal mě dovnitř, kde mě všichni vítali, chválili jak jsem krásnej, někteří i věděli kdo jsem a jak se jmenuju, což je normální, protože jsem slavnej kam příjdu a hafíci se mnou dváděli. Po chvilce dovádění přišlo učení. Zkoušeli jsme, jestli přijdu za pánečkem, když mě zavolá. To jsem zvládal hravě. Až si to všichni vyzkoušeli, měli jsme zase chvilku na dovádění. Převálcoval jsem všechny ostatní štěňata až na malýho boxerka, který se nenechal, ale pak jsem si všimnul, že na druhým konci hřiště lítají a hopsají dospěláci, takže mě to nedalo a musel jsem jim jít ukázat jak se to má dělat. Očividně ze mě měli velkou radost, jelikož museli přerušit jejich trénování a vyhnat mě zpátky za pánečkem. Tak jsem se proběhl a na řadu přišlo sezení. Sedni umím už taky pěkně, není to úplně u nohy jak mě páneček opravuje, ale chápu co to znamená a tak jsme byli zase pochváleni. Po vyčerpávajícím sedání jsem měl pocit, že je zase potřeba udělat něco jinak, než všichni ostatní, aby jsem si zachoval svoji výjmečnost. Hodná teta nám donesla misku vody, tak jsem se k ní musel natlačit jako první, půlku vypít a tu druhou půlku jsem začal vyhrabávat packou, protože buď budu pít jenom já, nebo nikdo. Následovalo lehání. to nám ještě nejde tak pěkně jako sedání a musí se mě trošku pomoci, ale denně trénujeme, takže na další hodině, už se určitě předvedem s velkým potleskem. Dál jsme prolízali tunýlkem, vyskakovali na krabicu a lezli do krabice. To mě nerozhodilo, já vylezu na cokoliv a nacpu se do čehokoliv, hlavně když potom přijde odměna. Hodina utekla jako voda, štěňata už polehávaly, pobíhaly pomalu a hledaly si místečko, kde se pěkně natáhnout.

Já byl pořád plnej sil, všechny jsem je otravoval, proč si jako nejdou ještě hrát, vždyť jsme se vůbec nevyřádili. Slyšel jsem jak pánečkovi paní učelka říká "...je trošku hyperaktivní ne?" nevím co to je, ale určitě je to dobře, protože páneček mě na to podrbal a říká "..no jo, je to takový moje turbo". Přišel se na mě podívat i můj velký kmotr, jestli se pěkně učím a nedělám mu ostudu. Paní učitelku správně upozornil, aby na mě šla opatrně, protože jsem velikej zabiják a tetu s foťákem taktně srovnal, proč fotí věci kolem mě a né mě samotnýho. Moc rád jsem ho zase viděl a doufám, že přijde někdy opět juknout, jak se mám a rostu do krásy. Už se těším na další školku, až všem zase něco předvedeme. Jinak papáme čím dál víc a pořád mě moc chutná, takže za chvilku dovrším další kilo ve své váze. Trošku tahám když mě má páneček na provázku, ale pořád má ještě hodně trpělivosti, každou procházku několikrát vysvětlovat, že se mu to nelíbí, tak snad mě to brzy přestane bavit úplně. Páneček teď bude mít pár dnů volno a hodlá je hlavně věnovat komu jinýmu než mě, takže o další zážitky nebude určitě nouze.
   

Bylo, nebylo...

Bylo nebylo, za čtyřma horama a čtyřma řekama žil jeden pejsek. Nebyl to ale obyčejnej pejsek, byl to ten nejkrásnější hafík na světě. Každý den se podíval na svého kouzelného pánečka a zeptal se: "Pánečku, pánečku, kdo je na světě nejkrásnější?" a páneček každý den odpověděl to stejné: "Na celém širém světě jenom ty Aronku, není nikoho krásnějšího" ..tak to jsem já, Áronek.

Co se stalo nového za posledních pár dnů? Samá veliká událost. Čtrnáctýho jsem měl něco přes čtrnáct kilo a hlavně 14.9. byl významný den pro celé lidstvo, jelikož jsem oslavil své čtyřměsíční narozeniny. Teda neoslavil, dostal jsem čtyři nový hračky a řekl si, že je za náma třetí čtvtletí a krásným slunečným dnům tento rok pomalu odzvonilo. Ovšem víkend vyšel ještě krásně a tak jsme vyjeli na dva dny daleko z města, pořádně oslavit můj další krůček v dospívání. Házení talíře, skotačení a běhání k tomu patřilo jako samozřejmost.

Co by to ale bylo za oslavu bez pořádnýho kortu. Ano, čtete správně, "kortu". Pro neznalé je to kost z kravičky, která se používá pro oslavy, nebo když máte velikánskou chuť mlsat. Páneček říkal, že on si při těchto příležitostech dává nějakou spatlaninu všeho možnýho, jen né masa a říká tomu "dort". Už jsem říkal, že je divnej? Každopádně, mě to moc mile překvapilo, protože to byla obrovská věc, kterou jsem pořádně ani neunesl. Dala se donekonečna okousávat a pořád toho bylo dost. Mám ještě ty legrační zoubky, tak to nešlo tak, jak bych chtěl a chvílama jsem se z toho i docela rozčílil. I přes to jsem našel hodně dobrůtek, který z toho šly odpreparovat, aby mě to motivovalo k dalšímu a dalšímu hlodání.

V mezičasech hlodání a spinkání jsme lítali po venku. Za víkend jsem dvakrát narazil na srnky. Naštěstí mě vždy hodně rychle došlo, že to ani nemá cenu někam pelášit, protože párkrát vyskočily a byly za kopcem, takže jsem pelášil zpátky k pánečkovi pro dobrůtku. Během týdne jsem pěkně pochopil, co to znamená "okolo" a před tím než páneček hodí talířem obíhám ho k jeho levé noze a startuju plnou rychlostí za letící hračkou. A už jsem říkal, že jsem prostě dokonalý? Ne? Tak "jsem dokonalý".

Miluju Catchera

Včera jsme opět vyrazili na perfektni prochajdu s mým největším oblíbencem Kečíkem. A když říkám největším, tak tím myslím víc než největším. Sotva jsme se přivítali na místě srazu, hned jsem po Kečrovi začal hopsat až jsem si z toho cvrkl na zem. A takovou věc nedělám ani pánečkovi, když přijde odněkud domů a že to je taky hodně radosti, ale toto byla extáze. Já toho kluka proště miluju. Takovej můj větší bráška, kterej mě všechno ukazuje, prohání mě a má se mnou šílenou trpělivost, i když jsem často otravnej, až vidím na jeho paničce výraz překvapení, jak je možný, že si toho nechá tolik líbit. Po veselé "vítačce" jsme vyrazili naši oblíbenou trasu směrem ke splavu, která je oblíbená i pro páničky, protože na jejím konci si daj jejich misku vody. Ono už jim to moc dlouho nevydrží, páč nemaj kožíšek jako já a na zahrádce jim bude za pár týdnů zima. Ale je to něco za něco, s ochlazením aspoň vymizí pobóchaní cyklisti, kterým nestačí cyklostezka a musí rejdit úplně všude tam, kde chci rejdit já. Jak jsme se dostali od těch vrčících krabic co jezdí po silnici, páneček mě odčaroval provázek, kvůli kterýmu se nemůžu pořádně rozběhnout. Trochu jsme se zahřáli s balónkem Kečíka a po příchodu na palouk, jeho panička vytáhla talíř a to jsem teprve začal ukazovat svoje kvality.

Nelítostně jsem Kečra pronásledoval a snažil se apoň trochu přiblížit jeho čumáku, abych ho mohl trošku zatahat za žgraňu. Jo, je na mě ještě moc rychlej a když chce, tak si odskotačí kus přede mě, ale jak se na chvilku zamyslí, nebo poleví, tak už jsem u něho a tahám a dorážím, abych si mohl taky kousnout do talířku. Zkoušel jsem i různý finty, jako třeba dělat na něj legrační výrazy, ale je to tvrďák a svůj talířek nepustí.

Jediný co mě na konec zbylo, bylo hodně se snažit a běhat jak rychle to jenom šlo. Ale s Kečrem to jde tak nějak samo. Já se na něj upnu a nezajímá mě nic kolem, protože on je v tu chvíli ta nejzajimavější věc, která se kolem mě pohybuje a já prostě bežím kam on, co mě síly stačí. Ještě to chce trochu povyrůst, abych nebyl pozadu, když se i on rozhodne vydat ze sebe svoji superrychlost, z které vidím zase na svým panečkovi, že by si taky nadšením nejraději cvrkl na zem při pohledu na Kečíka v pohybu, ale je asi divnej, tak to drží v sobě a jen cení zuby se snahou zaštěkat, což mu nejde už vůbec, protože to zní asi jako "tyyjoo", nebo "uaaau".

Každopádně tento den padaly citoslovce jako "uaaau" i na mou adresu, protože už začínám běhat víc jako péjsek a míň jako telátko a páneček je do mě jak jinak než zaláskovanej den ode dne víc a víc. Samozřejmě ne jen kvůli tomu jak běhám, ale i proto, že jsem nejhezčí na světě a strašně chytrej (musím si pochválit i sebe, aby Kečrovi nenarostl frňáček moc nahoru..) Mezi totálním vyběháním proběhla i koupačka pod splavem, kde jsem párkrát zahučel do hloubky, která mě překvapila. Ne nějak moc, protože já jsem ve vodě možná i radši než na suchu.. V úplným vyčerpání si zašli páničci na misku už ani ne žluté vody, ale takové nechutně divné barvy, které říkali "řezaný". Zajímavý, že když já někde na prochajdě objevím vodičku této barvy, tak páneček huláká "fuj, fuj". Chjo, mám to těžký no. A přišel za nama na chvíli sednout i můj velký taťka, porodní bába a opečovatel začátku mýho života v jednom, který mě taky udělal velkou radost, jen už jsem neměl tolik sil se pořádně projevit, ale my se ještě předvedem. Ani se nenaděju a už v těch místech budu každou chvilku lítat po cvičáku. 

A už je to měsíc

A je to tady, měsíc utekl jako voda. Ještě to teda není úplně tady, protože to nejlepší přijde až za dva dny. To bude co? No přece moje čtyřměsíční narozeniny! Mám zase o jedno kilo navíc, rostu pánečkovi před očima a podle mých štěněcích ťapek to pořád vypadá, že i když jsem byl nejdrobnější miminko, všechno krásně doženu a nebudu žádnej drobek. V sobotu jsme se byli podívat jak se má moje ségra Amy. Samozřejmě jí to moc sluší jako všem z naší rodiny. Prošla se s náma i mamka Ally, tam o slušení není pochyb, je prostě nádherná. Jinak páneček vytrvale háže balónky a frisbee, přetahujeme se, socializujeme se s lidma i hafíkama, chodíme na výlety, trénujeme si zavolání, sedni, lehni, aportování a denně si hrajeme.

Dneska ráno jsme zjistili, že nám ve předu vypadl zoubek. Já to teda zjistil dřív, ale páneček kontroloval a pak se začal smát, že prej vypadám legračně. Vždyť mě za chvílu narostou nový a pořádný, dělal jakoby mě to mělo zůstat. Jo a taky už jsem dostal svou "občanku" (PP), tak teď machruju jaký jsem měl šikovný rodiče a prarodiče a jak půjdu v jejich šlépějích, protože jsem po nich pobral určitě jen to nejlepší. Teď se musím jít chystat na oslavu, mám totiž novej hřebínek, jelikož ten předešlej stál za ... nic a taky se učím si zvyknout na to, že česání neznamená hru "ulov si svůj kartáč". Tak pa na narozkách.

Třetí týden za náma

Tak se nám sešel den za dnem a už tu máme společný tři týdny. Děkuji všem fandům, kamarádům i náhodným kolemjdoucím, jelikož dnes mě na počítadle blogýsku naskočilo číslo 200, který znamená počet individualních návštěv. Pánečku máš slavný dítě. V týdnu jsem pěkně pochopil, že nosit balónek zpátky pánečkovi je mnohem zábavnější, než se s ním jít někam schovat, protože mě pak hecuje, háže, hopsá, běhá, chválí.. Dostali jsme pytel sušenýho masa z lososa se slovy "po tomhle ti bude dělat i stojku na hlavě" tak uplně jsem to nezvládl, ale nemám od toho daleko, když to páneček vytáhne z kapsy. Největší radost mám z toho, že úplně všchny jeho hadry smrdí rybinou. Stihli jsme dvě pěkný večerní prochajdy s kámošem Arnyškem, s kterým jsme lovili klacíky, potkali koňe a parádně se vyvenčili. I když na mě trošku bafl, protože jsem nevěděl, že cizí hračky se neberou, tak jsem asoň pochopil další věc, Arnyho opusinkoval a vše je zase v pohodě. Bohužel jsme byli tak zabraní do venčení, že se nestihla udělat společná fotka, takže tu přidáme až po další vycházce na kterou se moc těšíme.  Páneček je nadšenej, že už i když kolem jede kolo, nebo se venčí jinej hafík, nakonec poslechnu a běžím zpátky za ním. Jediný mý zatmění jsou bežci a že jich pár všude kolem běhá. Bežící člověk je pro mě extáze přesahující nějaký trapný zajíce na poli, nebo srnku. Tak se mě to páneček snaží vynahradit a občas se i rozběhne a já kolem něj radostně hopsám, ale nevydrží to moc dlouho a po chvilce začne fuňet, vyvalovat oči a blekotat něco jako "Aronku vydrž chviličku jinak umřu". Dostal jsem i nový frisbee, který lítá docela daleko, takže páneček při umírání vytáhné talíř a prohání mě dál, než to vydejchá. Údajně je určeno pro pejsánky a nemělo by se jen tak rozkousat. Muhehe, já bych řekl, že za týden bude potřeba další.

  Už nejsem ani takový zlobidlo a nedemoluju všechny věci kolem. I když hledání pokladů mě pořád baví a tunely po zahrádce úspěšne rozšiřuju. Sem tam pánečkovi natrhám i nějaký kytičky, ale on asi není moc romantická povaha a tak je ihned vyhazuje. Tento týden máme v plánu pár domluvených lítaček po venku, takže zase zintenzivníme přidávání obrázků a příhod.

Druhý týden.

Tak nám skončil druhý týden. I když mám pocit, jako by jsme spolu byli od vždycky. Během týdne jsem přibral další kilo, už mám 12 a trošku. Přešli jsme na papání BARF. Ať si kdo chce co chce říká, nám to chutná a máme z toho radost. Já jsem sice vždycky trochu nervózní, protože pániček nešupne granule do misky, ale dělá před tím zdlouhavej rituál a tváří se hrozně důležitě jak všechno strká na váhu. Snad to časem vychytá. Ale o to víc jsem potom natěšenej. S hraním nám to jde taky dobře, včera už jsem třikrát po sobě donesl pánečkovi hozenej balónek až úplně k němu (normálně se zastavuju pár kroků před ním a čekám až si pro něj příjde) a podal jsem mu ho (myslím že na tom má velkou zásluhu Kečík, od kterýho jsem to obkoukal, děkujeme). Ke mě a sedni zvládáme hravě, pokud nás moc nerozptylují jiní hafani nebo poblblí cyklisti, to nám ještě nejde hned na poprvé, ale nakonec to vždy zvládneme.

Neděli jsme pojali ve stylu velkýho výletu. Nebylo nic domluveno, tak jsme po ránu vyrazili mrknout na vysočinu, jak se mají páničkovi rodiče a jejich malej Tobi. Tobi je krysařík, teď už vlastně starší pán, ale pořád plný sil. Cesta byla noproblemo, u ježdění už jsme se naučili usnout a nic neřešit dokud jedeme, jakmile zastavíme, tak vyskočím, aby mě pániček někam náhodou neutekl. Po příjezdu a koukání jak si lidi dávají kafíčko, jsme vyrazili na louky, pole, louky, kopce, pole, lesíky, louky, kopce... paráda, takovej výběh mě plně vyhovuje. Běhal jsem za balónkem, objevil co je to kukuřice a trochu ji rozcupoval a samozřejmě všechno co se mě vleze do tlamy a můžu aspoň kousek přenést.. kůry, šišky, klacky, šutry, kytičky..

Na oběd jsme se vrátili na chajdaloupku, kde jsem se napápnul a usnul jako mimino aspoň na dvě hodiny. Po probrání jsme ještě chvíli páchali naše balónkový hry a vyrazili zpět do Brna, kde už se na mě těšil pelíšek a ostatní hračky.

Venčení s Catcherem II : Čoky

A máme za sebou druhý společný týden. Rozkousali jsme zase pár nesmyslů, který páneček považuje za důležitý, přetvořili zahrádku víc podle svých představ, ale hlavně přišel zase víkend. To znamená druhá velkolepá sobota, jak jinak naplněna zážitky až na půdu. Domluvili jsme se s Catcherem, že zase zajdem ke splavu a pánečci si skočí na misku s žlutou vodou, až se budeme tvářit utahaně. Dnes jsem ale nebyl jedinej návštěvník Kečíkova obydlí. Čekala tam na mě malá roztomilá slečna. Teda slečna... dominantní Čoky která mě uvítala s otevřenou tlamičkou letící přímo na můj krk a když jsem se dostatečně nepodvolil, tak si to vyštěkala. Ale nevadilo, skvěle jsme si zadováděli. Já jsem ji za to uvítání naučil jak se hrabe packou v misce plné vody, aby z ní měla panička větší radost a tím jsme si kvit. Páneček říkal, aby jsem její jméno radši psal tak jak se to čte (netuším proč) a já si na oplátku vyškemral vložení fota, kde jsem hrdina nahoře i když to popravdě byly výjmečný situace.

Když už jsme u Kečíků doma vytvořili dostatečnej bordel, vyrazili jsme všichni tři hafíci i páníčci na výlet. Dusno trošku polevilo, na obloze se objevilo pár mráčků a tak se šlo o něco veseleji než minule. To samozřejmě neznamenalo, že nebude koupačka. U splavu jsme s Kečrem zahájili naši už dalo by se říct tradiční hru - Kečr loví balónek a já lovím jeho spodní čelist.

Čoky se sice rorzčilovala, že si hrajeme jen spolu a ona nemůže tak hluboko, ale taky se trošku osvěžila a po chvilce klasickýho ženskýho remcání, se tvářila, že je všechno zase oukej.

Mise byla splněna a pokračovali jsme dál na ranč, kde si užívají zase páničkové s těma jejich divnýma miskama po kterých se jim nechce vůbec dovádět, nebo to naopak trochu přehání. Únavou jsme se všichni postupně složili pod stůl. Čoky lehla jako mrtvolka sotva jsme přišli.

Já ji v jejím stylu hned následoval

a Kečík odpočíval jak jinak, než pozérsky, aby náchodou nepřišly pochybnosti o jeho charisma ani ve chvilkách kdy spí.

Ti co seděli u stolu se napapali a po chvilce bumbání, až se ozývaly věty jako "Verčo tys tu vosu vykouřila" nebo "Honzo, jak seš na tom s varlátkama"... jsme všichni uznali za vhodný vyrazit cestu zpět do svých pelíšků.

Byl pozdní večer, Arona čas...

Tak včera si pániček domluvil další "socializační" procházku s novým kámošem Ronem. Vyrazili jsme později než normálně, protože venku bylo přes den nedýchatelno a po plánované trase není žádná voda kde by jsme se vyčvachtali. Ze začátku jsem se Rona trochu bál a utíkal se schovat za pánečka. No co, je to velikej boxer, kterej nahání strach svým mohutným funěním a sem tam z něho vyletí kýbl slin. Po pár minutách jsem ale pochopil, že to není žádná bestie. Naopak je to mazlík, kterej si chtěl taky hrát a tak jsme byli s příchodem do lesa vpuštěni, aby jsme se společně protáhli. A protože jsem strašně chytrej, jak páneček všem na potkání povídá, za chvíli jsem přišel na výhodu i nevýhodu Ronečkova legračního čumáku. Nevýhoda byla v tom, že po hodině musel dávat víc energie do funění, než do skotačení, což se mě vlastně líbílo, protože oproti předešlé procházce s Catcherem jsem měl vysoký sebevědomí, předváděl jsem se jak umím rychle běžet a nestíhá mě tak velkej hafík. Obrovská výhoda byla ta, že když Roneček už nemohl, lehl si do trávy a moje hopsání kolem nehecovalo dostatečně k dalším výkonům, stačilo za tu velikou zgraňu trošku zatahat a zase bylo veselo.

Domluvili jsme se, že další výlet uděláme, až se počasí trochec umoudří, aby nám Roneček mohl dokázat, že umí i běhat tak jako já.

Venčení s Catcherem

Ze včerejška jsme opět plni zážitků. Nejdřív jsme spolu vyrazili do zverimexu, kde jsem si zkoušel různý náhubky, abych mohl cestovat těma velkýma krabicema, kde je plno lídí, strašný dusno a smrad. Paní zverimexová byla moc hodná, až přímo nadšená, jelikož za pultem seděl její hafík a co náhoda nechtěla, je to taky malina. Odnesli jsme si samosebou ten, kterej mě seknul nejvíc, abych byl před všema frajer a šli jsme se pochystat na procházku. Vyrazili jsme teda tím eMHáDé na sraz s novým kámošem, šíleným borderákem Catcherem. Přivítání proběhlo v pohodě, žádný vrčení ani ježení a tak jsme vyrazili kolem řeky na prochajdu. Kečík aportoval, já mu v tom pomáhal, ale protože mám ještě krátký nohy a k balónku se nešlo dostat jako první, kousal jsem ho aspoň do žgraně vždy když se vracel.

No a protože bylo neuvěřitelný dusno a my šli kolem řeky, Kečíkova panička nás zavedla ke splavu, kde začal balónek lítat do vody a já vodu opravdu miluju, takže jsme řádili, koupali se, běhali, otřepávali se a zase skákali do vody. Po chvilce se k nám přidala další psí kámoška, která s náma chtěla sdílet vodní radovánky a protože chtěla taky balónek a já jsem ještě malinká malinka, tak mě odstrkovala. V tom se ale v Kečíkovi objevil nějaký taťkovský pud a tu velkou černou bestii zahnal, aby si mohl hrát se mnou.

Po koupačce jsme vyrazili hledat místo, kde si dávaj páničci jejich misku s žlutou vodou a pěnou, protože jsou hloupý a nenapadne je napít se z řeky jak jsem to udělal já. Proběhlo krátký občerstvení a ťapkali jsme příjemně utahaní do svých pelechů. Už teď se těším, až nás zase taťka Keča někdy provětrá.

Pohodová neděle

Dneska jsme byli na návštěvě u páničkove sestřiky v Soběšicích, kde si staví svoje hnízdečko. Po okolí jsme se pěkně provětrali, potom jsme lítali pod zahradní hadicí a chladili se a prozkoumali jejich zahrádku, kde bylo spoousta věcí na okusování. Potom jsme ale museli hlídat malýho Lukáška. Lukášek nosil hračky, já mu je bral, mě je zase bral páneček a vracel je Lukáškovi a tak to šlo dokola dokud nás to bavilo. Sem tam jsem ho pod dohledem olízl, aby věděl že jeho hračky jsou super, ale hrát si se mnou moc nechtěl, tak jsem aspoň využil jeho deky ve stínu, kde jsem si schrupl.

První víkend

Včera jsme po týdnu soužití vyrazili na první velký výlet pryč z Brna. Zatím jsem běhal jen po dvorečku a demoloval kytičky, rozkousal jedno frisbee, jednu zahradní hadicu, vyhrabal nějaký ty díry, co kdyby tam byl poklad, různě přenášel cokoliv jsem unesl a hopsal za balonkem, který mě páneček donekonečna házel, nebo se se mnou o něj přetahoval. Na večer jsme vždy vyrazili na nějakou tu hodinku ven za ostatníma hafíkama a stašně moc divnýma věcima jako auta, kola, kočičky, důchodce kteří neumí štěkat tak dělají aspoň "jeeee štěňátko" a tak. Jenže přeopatrnělej páneček mě zatím nepouštěl z vodítka, takže to nebylo úplně ono.

Přišel ale víkend a hned po ránu jsme nasedli do auta a vyrazili daleko, kde už nejezdí ty divný věci, páneček odepnul vodítko a nechal mě lítat po těch obrovských loukách dle libosti. Já se snažil, aby jsme mohli bez otravnýho vodítka blbnout čím dál víc, takže jsem nikam bezhlavě neutíkal, poslouchal na slovo a držel se pánečka na každým kroku, aby mě nezmizel z dohledu. Nosili jsme balonky, šišky, klacky, dostávali pamlsky, byla to legrace a radost z pohybu jsem dával dostatečně najevo.

Až jsme únavou tahali jazyk skoro po zemi (hlavně páneček) a šli si odpočnout do stínu, kolem lítala včelka, kterou jsem musel samozřejmě ulovit. Lovím všechny hmyzáky, od malých mravenečků, přes brouky, až po lítací potvory. Téhle potvůrce se to ale vůbec nelíbilo a tak mě odměnila žihadlem do čumáku. Plakali jsme, nevěděli co se to děje, páneček hystericky hledal žihadlo, až ho našel a vytáhnul, tak vypadal že začne brečet taky, protože mě začínala natíkat čuňa a byli jsme daleko daleko. Takže jsme se vydali přes lesík zpátky k autu. Po cestě jsme objevili potůček, v kterým jsem si trajdal a ten nás trochu probral z mdloby, vše začalo vypadat pozitivněji, čumák už se taky nezvětšil, páneček přestal nesmyslně poskakovat, aby si pořád prohlížel jestli neumírám a vše dobře skončilo.