Nové a lepší

Že se tu nic v poslední době neděje? No jasně že neee, protože koukáte uuuplně špatně. S pánečkem jsme se rozhodli, že si uděláme lepší a krásnější blogýsek, kde si budeme moci tvořit všechny krávovinky co nás napadly a tady to máme krapet omezený. Zatím tam toho moc není, ale nechce se nám po večerech trávit čas nad oběma stránkama, takže budeme postupně uprovovat a doplňovat jen ty nové. Tak ať se líbí...

Jooo vy nevíte kde :-D no přece na:

www.my-malinois.com

... a víkendy jsou nej ...

Tento víkend jsme byli v totálním nasazení. Myslím to tak, že jsme byli víc venku a lítali, než se povalovali v pelíšku a víc myslím tak, že vlastně od rána do večera. Hned po ránu se začal páneček balit a já už přišel na to, že jakmile začne schovávat do tašky i moje misky a hračky, nejde jenom o prochajdu za dva kopce, ale velký výlet. Takže si hned k té tašce lehám a trpělivě ji hlídám, aby pánečka náhodou nenapadlo odfrčet s mýma věcma samotnýho a mě nechat v pelechu. Naskočili jsme do malé vrčící krabice a nechali se chvíli natřepávat, než jsme dorazili do divočiny s kilometrama lesů, luk, potůčků a hlavně bez cyklobláznů, který ještě na volno úplně nezvládáme bez toho, aby jsme si aspoň trošku poodběhli. I když páneček situaci troškec podcenil a užíval si jak krásně se nám blbnutí prokládá cvičením, protože okolní ruchy jsou, ale né tak intenzivní a tento level už je pro mě docela zvladatelný. Nebyl.

Trajdáme si to tak po paloučku, očichávám travičky, páneček mačká tu divnou věc co dělá obrázky a u toho si brble na střídačku "jo ta bude dobrá", nebo "mmm tak to jsem nestihl". V tomto rozjímání na nás oba udeří neuvěřitelnej úlek, protože kousíček od nás z křoví vylítne něco velikýho. Nejdřív uskočím, ale ve vteřině si uvědomuji, že je to srnka, která neletí na nás. Naopak utíká od nás, takže přirozeně reaguji vystartováním na plno. Páneček křičí, ale moje černo před očima se rozmlžilo až po chvilce, kdy jsem vběhl do jinýho roští a ztratil ho z dohledu. Přibíhám zpět s jazykem na ťapkách a slinama až na zádech. Páneček chlácholivým hlasem chválí, že jsem se nakonec přecejen otočil a běžel zpět. I když jeho hlas zní ťuťuňuňu hodnéééj, slova jsou ty debílku toto mě nedělej, aby si aspoň nějak ulevil. Až na tento incident, bylo výletování úžasný. Naběhali jsme spoustu kilometrů, pěkně poslouchali, chytali balónky a talíře, očichali co se dalo, prozkoumali různý prostředí a terény. Na večer jsme se šli uskladnit na chajdaloupku, aby jsme mohli využít ještě celý nedělní dopoledne volnýmu blbnutí.

Odpoledne jsme opět naskočili do třepadla a objevili se u pelíšku, kam jsem zalehl a nehnul se až do večera. Teda trošku hnul. Plný zážitků jsem měl divoký sny, takže občasný běhání ve spánku a pro pánečka nepochopitelně vytvořený pazvuky proběhly.

Počasí - čím dál hnusněji , Já - čím dál krásnější

Tak tu máme dalších pár čiperných dnů za sebou. Počasíčko se kazí a kazí, ale já jsem prej krásnější a krásnější, takže mě to nerozhází. V týdnu jsem mooc lečil pánečkovi autoritativní komplexy, který si filtruje na mě stylem sedni, lehni, ke mě, dones.... Bohužel ve školce, nebo na výběhu se tolik nepředvedme a páneček se na mě občas až  utrápeně ksichtí. Jsem roztěkaná a bystrá potvora, takže venku dá pánečkovi hodně práce upoutat mou pozornost. Aby né, vždyť kolem mě lítá dalších deset hafíků, támhle jede kolo a tam křičí mimino, jé a tam na mě kouká holub a říká "Tak o co se vsadíš že ti uletím, když se ke mě rozběhneš" a tady to někdo počůral, jee autoooooo... Vysvětluje okolí, že doma, nebo když jsme uplně sami bez ruchu, by jsme mohli klidně dělat zkoušky z poslušnosti, ale to nic nemění na tom, že to musíme vychytat i v civilizaci.  Takže páneček řekl, že na to doma prdí a to co už chápu, jen se mě nechce, do mě bude tlačit venku v rušných místech.
Mimo toto postěžování si, je všechno parádní. Hrajeme si, výletujeme, hrabeme, štěkáme, mazláme se, bojujeme, papáme, prostě vše z čeho mám radost.

V pátek jsme se byli podívat na závody agility, které se pořádaly na místě mojí školky v Pší škole Na Ostrově. Páneček si závodů zase tolik neužil, protože starost o mě byla veliká. Ale zároveň mě moc chválil a říkal, že čekal výdrž nervů max. 15minut mezi tolika hafíky. Já ale zvládnul chvilkama i sedět a jenom vše sledovat bez citovýho vydírání "pusť mě za ostatníma, nebo se na tom obojku oběsím". Pohrál jsem si s štěňátkama co tam byly na čumendu jako já a potkal jsme tam čokoládu Chockie s kterou jsme se parádně ožužlali a vzájemně poslintali. Takže jsme vydrželi až do oběda a závody byly paráda, už se moc těším, až budu taky hopsat a prolítávát tunýlkama.

V sobotu jsme vyrazili na výlet s Kečíkem. Jenomže troubela páneček, měl bolavej zoubek a i přes to chtěl výletovat. Paní Kečrová mu naštěstí vysvětlila, že oteklej čumák není sranda a výlet jsme zkrátili jen na dvě hodiny. Z toho závěr výletu jsem byl na provázku, protože jsem se neudržel a musel prohánět cyklomagory a protivnej páneček s bolavou čuňou neměl náladu mě honit někde po Hádech. I tak jsem si s Kečrem chvilku pohrál, pocuchtal mu žgraně a to já moc rád.
Jo, a už jsem říkal, že jsem čím dál krásnější hafík?