Druhý týden.

Tak nám skončil druhý týden. I když mám pocit, jako by jsme spolu byli od vždycky. Během týdne jsem přibral další kilo, už mám 12 a trošku. Přešli jsme na papání BARF. Ať si kdo chce co chce říká, nám to chutná a máme z toho radost. Já jsem sice vždycky trochu nervózní, protože pániček nešupne granule do misky, ale dělá před tím zdlouhavej rituál a tváří se hrozně důležitě jak všechno strká na váhu. Snad to časem vychytá. Ale o to víc jsem potom natěšenej. S hraním nám to jde taky dobře, včera už jsem třikrát po sobě donesl pánečkovi hozenej balónek až úplně k němu (normálně se zastavuju pár kroků před ním a čekám až si pro něj příjde) a podal jsem mu ho (myslím že na tom má velkou zásluhu Kečík, od kterýho jsem to obkoukal, děkujeme). Ke mě a sedni zvládáme hravě, pokud nás moc nerozptylují jiní hafani nebo poblblí cyklisti, to nám ještě nejde hned na poprvé, ale nakonec to vždy zvládneme.

Neděli jsme pojali ve stylu velkýho výletu. Nebylo nic domluveno, tak jsme po ránu vyrazili mrknout na vysočinu, jak se mají páničkovi rodiče a jejich malej Tobi. Tobi je krysařík, teď už vlastně starší pán, ale pořád plný sil. Cesta byla noproblemo, u ježdění už jsme se naučili usnout a nic neřešit dokud jedeme, jakmile zastavíme, tak vyskočím, aby mě pániček někam náhodou neutekl. Po příjezdu a koukání jak si lidi dávají kafíčko, jsme vyrazili na louky, pole, louky, kopce, pole, lesíky, louky, kopce... paráda, takovej výběh mě plně vyhovuje. Běhal jsem za balónkem, objevil co je to kukuřice a trochu ji rozcupoval a samozřejmě všechno co se mě vleze do tlamy a můžu aspoň kousek přenést.. kůry, šišky, klacky, šutry, kytičky..

Na oběd jsme se vrátili na chajdaloupku, kde jsem se napápnul a usnul jako mimino aspoň na dvě hodiny. Po probrání jsme ještě chvíli páchali naše balónkový hry a vyrazili zpět do Brna, kde už se na mě těšil pelíšek a ostatní hračky.

Venčení s Catcherem II : Čoky

A máme za sebou druhý společný týden. Rozkousali jsme zase pár nesmyslů, který páneček považuje za důležitý, přetvořili zahrádku víc podle svých představ, ale hlavně přišel zase víkend. To znamená druhá velkolepá sobota, jak jinak naplněna zážitky až na půdu. Domluvili jsme se s Catcherem, že zase zajdem ke splavu a pánečci si skočí na misku s žlutou vodou, až se budeme tvářit utahaně. Dnes jsem ale nebyl jedinej návštěvník Kečíkova obydlí. Čekala tam na mě malá roztomilá slečna. Teda slečna... dominantní Čoky která mě uvítala s otevřenou tlamičkou letící přímo na můj krk a když jsem se dostatečně nepodvolil, tak si to vyštěkala. Ale nevadilo, skvěle jsme si zadováděli. Já jsem ji za to uvítání naučil jak se hrabe packou v misce plné vody, aby z ní měla panička větší radost a tím jsme si kvit. Páneček říkal, aby jsem její jméno radši psal tak jak se to čte (netuším proč) a já si na oplátku vyškemral vložení fota, kde jsem hrdina nahoře i když to popravdě byly výjmečný situace.

Když už jsme u Kečíků doma vytvořili dostatečnej bordel, vyrazili jsme všichni tři hafíci i páníčci na výlet. Dusno trošku polevilo, na obloze se objevilo pár mráčků a tak se šlo o něco veseleji než minule. To samozřejmě neznamenalo, že nebude koupačka. U splavu jsme s Kečrem zahájili naši už dalo by se říct tradiční hru - Kečr loví balónek a já lovím jeho spodní čelist.

Čoky se sice rorzčilovala, že si hrajeme jen spolu a ona nemůže tak hluboko, ale taky se trošku osvěžila a po chvilce klasickýho ženskýho remcání, se tvářila, že je všechno zase oukej.

Mise byla splněna a pokračovali jsme dál na ranč, kde si užívají zase páničkové s těma jejich divnýma miskama po kterých se jim nechce vůbec dovádět, nebo to naopak trochu přehání. Únavou jsme se všichni postupně složili pod stůl. Čoky lehla jako mrtvolka sotva jsme přišli.

Já ji v jejím stylu hned následoval

a Kečík odpočíval jak jinak, než pozérsky, aby náchodou nepřišly pochybnosti o jeho charisma ani ve chvilkách kdy spí.

Ti co seděli u stolu se napapali a po chvilce bumbání, až se ozývaly věty jako "Verčo tys tu vosu vykouřila" nebo "Honzo, jak seš na tom s varlátkama"... jsme všichni uznali za vhodný vyrazit cestu zpět do svých pelíšků.

Byl pozdní večer, Arona čas...

Tak včera si pániček domluvil další "socializační" procházku s novým kámošem Ronem. Vyrazili jsme později než normálně, protože venku bylo přes den nedýchatelno a po plánované trase není žádná voda kde by jsme se vyčvachtali. Ze začátku jsem se Rona trochu bál a utíkal se schovat za pánečka. No co, je to velikej boxer, kterej nahání strach svým mohutným funěním a sem tam z něho vyletí kýbl slin. Po pár minutách jsem ale pochopil, že to není žádná bestie. Naopak je to mazlík, kterej si chtěl taky hrát a tak jsme byli s příchodem do lesa vpuštěni, aby jsme se společně protáhli. A protože jsem strašně chytrej, jak páneček všem na potkání povídá, za chvíli jsem přišel na výhodu i nevýhodu Ronečkova legračního čumáku. Nevýhoda byla v tom, že po hodině musel dávat víc energie do funění, než do skotačení, což se mě vlastně líbílo, protože oproti předešlé procházce s Catcherem jsem měl vysoký sebevědomí, předváděl jsem se jak umím rychle běžet a nestíhá mě tak velkej hafík. Obrovská výhoda byla ta, že když Roneček už nemohl, lehl si do trávy a moje hopsání kolem nehecovalo dostatečně k dalším výkonům, stačilo za tu velikou zgraňu trošku zatahat a zase bylo veselo.

Domluvili jsme se, že další výlet uděláme, až se počasí trochec umoudří, aby nám Roneček mohl dokázat, že umí i běhat tak jako já.

Venčení s Catcherem

Ze včerejška jsme opět plni zážitků. Nejdřív jsme spolu vyrazili do zverimexu, kde jsem si zkoušel různý náhubky, abych mohl cestovat těma velkýma krabicema, kde je plno lídí, strašný dusno a smrad. Paní zverimexová byla moc hodná, až přímo nadšená, jelikož za pultem seděl její hafík a co náhoda nechtěla, je to taky malina. Odnesli jsme si samosebou ten, kterej mě seknul nejvíc, abych byl před všema frajer a šli jsme se pochystat na procházku. Vyrazili jsme teda tím eMHáDé na sraz s novým kámošem, šíleným borderákem Catcherem. Přivítání proběhlo v pohodě, žádný vrčení ani ježení a tak jsme vyrazili kolem řeky na prochajdu. Kečík aportoval, já mu v tom pomáhal, ale protože mám ještě krátký nohy a k balónku se nešlo dostat jako první, kousal jsem ho aspoň do žgraně vždy když se vracel.

No a protože bylo neuvěřitelný dusno a my šli kolem řeky, Kečíkova panička nás zavedla ke splavu, kde začal balónek lítat do vody a já vodu opravdu miluju, takže jsme řádili, koupali se, běhali, otřepávali se a zase skákali do vody. Po chvilce se k nám přidala další psí kámoška, která s náma chtěla sdílet vodní radovánky a protože chtěla taky balónek a já jsem ještě malinká malinka, tak mě odstrkovala. V tom se ale v Kečíkovi objevil nějaký taťkovský pud a tu velkou černou bestii zahnal, aby si mohl hrát se mnou.

Po koupačce jsme vyrazili hledat místo, kde si dávaj páničci jejich misku s žlutou vodou a pěnou, protože jsou hloupý a nenapadne je napít se z řeky jak jsem to udělal já. Proběhlo krátký občerstvení a ťapkali jsme příjemně utahaní do svých pelechů. Už teď se těším, až nás zase taťka Keča někdy provětrá.

Pohodová neděle

Dneska jsme byli na návštěvě u páničkove sestřiky v Soběšicích, kde si staví svoje hnízdečko. Po okolí jsme se pěkně provětrali, potom jsme lítali pod zahradní hadicí a chladili se a prozkoumali jejich zahrádku, kde bylo spoousta věcí na okusování. Potom jsme ale museli hlídat malýho Lukáška. Lukášek nosil hračky, já mu je bral, mě je zase bral páneček a vracel je Lukáškovi a tak to šlo dokola dokud nás to bavilo. Sem tam jsem ho pod dohledem olízl, aby věděl že jeho hračky jsou super, ale hrát si se mnou moc nechtěl, tak jsem aspoň využil jeho deky ve stínu, kde jsem si schrupl.

První víkend

Včera jsme po týdnu soužití vyrazili na první velký výlet pryč z Brna. Zatím jsem běhal jen po dvorečku a demoloval kytičky, rozkousal jedno frisbee, jednu zahradní hadicu, vyhrabal nějaký ty díry, co kdyby tam byl poklad, různě přenášel cokoliv jsem unesl a hopsal za balonkem, který mě páneček donekonečna házel, nebo se se mnou o něj přetahoval. Na večer jsme vždy vyrazili na nějakou tu hodinku ven za ostatníma hafíkama a stašně moc divnýma věcima jako auta, kola, kočičky, důchodce kteří neumí štěkat tak dělají aspoň "jeeee štěňátko" a tak. Jenže přeopatrnělej páneček mě zatím nepouštěl z vodítka, takže to nebylo úplně ono.

Přišel ale víkend a hned po ránu jsme nasedli do auta a vyrazili daleko, kde už nejezdí ty divný věci, páneček odepnul vodítko a nechal mě lítat po těch obrovských loukách dle libosti. Já se snažil, aby jsme mohli bez otravnýho vodítka blbnout čím dál víc, takže jsem nikam bezhlavě neutíkal, poslouchal na slovo a držel se pánečka na každým kroku, aby mě nezmizel z dohledu. Nosili jsme balonky, šišky, klacky, dostávali pamlsky, byla to legrace a radost z pohybu jsem dával dostatečně najevo.

Až jsme únavou tahali jazyk skoro po zemi (hlavně páneček) a šli si odpočnout do stínu, kolem lítala včelka, kterou jsem musel samozřejmě ulovit. Lovím všechny hmyzáky, od malých mravenečků, přes brouky, až po lítací potvory. Téhle potvůrce se to ale vůbec nelíbilo a tak mě odměnila žihadlem do čumáku. Plakali jsme, nevěděli co se to děje, páneček hystericky hledal žihadlo, až ho našel a vytáhnul, tak vypadal že začne brečet taky, protože mě začínala natíkat čuňa a byli jsme daleko daleko. Takže jsme se vydali přes lesík zpátky k autu. Po cestě jsme objevili potůček, v kterým jsem si trajdal a ten nás trochu probral z mdloby, vše začalo vypadat pozitivněji, čumák už se taky nezvětšil, páneček přestal nesmyslně poskakovat, aby si pořád prohlížel jestli neumírám a vše dobře skončilo.