Školka, škola, dobrá práce... čím víc se vaří, tím líp je zdá se...

Taaak a už nám skončily batolecí léta a dostávám se do dětského věku. No a protože každý slušně vychovaný děťátko začne poznávat kamarády i ve školce a ne jen na výletech, páneček mě přihlásil do psí školky. A nejen mě, přihlásil i sebe, aby mu vysvětlili co má jak dělat. Protože prej až budu velkej třicetikilovej chlapák a budu chtít ulovit jeho nohu, tak už bude pozdě říkat fuj nesmíš. Já ale přece takový věci dělat nebudu.

Zpátky ke školce. Páneček přilítl vyjukanej, honem honem Aronku, musíme spěchat. Normálně se plouží a chystá na výlet snad půl hodiny. Vyrazili jsme do neznáma, chvíli se povenčili a přišli k plotu za kterým bylo spoousta hafíků a všichni si hráli. Řikám pánečku, dělej, já tam chcu taky a taky že jo. Vzal mě dovnitř, kde mě všichni vítali, chválili jak jsem krásnej, někteří i věděli kdo jsem a jak se jmenuju, což je normální, protože jsem slavnej kam příjdu a hafíci se mnou dváděli. Po chvilce dovádění přišlo učení. Zkoušeli jsme, jestli přijdu za pánečkem, když mě zavolá. To jsem zvládal hravě. Až si to všichni vyzkoušeli, měli jsme zase chvilku na dovádění. Převálcoval jsem všechny ostatní štěňata až na malýho boxerka, který se nenechal, ale pak jsem si všimnul, že na druhým konci hřiště lítají a hopsají dospěláci, takže mě to nedalo a musel jsem jim jít ukázat jak se to má dělat. Očividně ze mě měli velkou radost, jelikož museli přerušit jejich trénování a vyhnat mě zpátky za pánečkem. Tak jsem se proběhl a na řadu přišlo sezení. Sedni umím už taky pěkně, není to úplně u nohy jak mě páneček opravuje, ale chápu co to znamená a tak jsme byli zase pochváleni. Po vyčerpávajícím sedání jsem měl pocit, že je zase potřeba udělat něco jinak, než všichni ostatní, aby jsem si zachoval svoji výjmečnost. Hodná teta nám donesla misku vody, tak jsem se k ní musel natlačit jako první, půlku vypít a tu druhou půlku jsem začal vyhrabávat packou, protože buď budu pít jenom já, nebo nikdo. Následovalo lehání. to nám ještě nejde tak pěkně jako sedání a musí se mě trošku pomoci, ale denně trénujeme, takže na další hodině, už se určitě předvedem s velkým potleskem. Dál jsme prolízali tunýlkem, vyskakovali na krabicu a lezli do krabice. To mě nerozhodilo, já vylezu na cokoliv a nacpu se do čehokoliv, hlavně když potom přijde odměna. Hodina utekla jako voda, štěňata už polehávaly, pobíhaly pomalu a hledaly si místečko, kde se pěkně natáhnout.

Já byl pořád plnej sil, všechny jsem je otravoval, proč si jako nejdou ještě hrát, vždyť jsme se vůbec nevyřádili. Slyšel jsem jak pánečkovi paní učelka říká "...je trošku hyperaktivní ne?" nevím co to je, ale určitě je to dobře, protože páneček mě na to podrbal a říká "..no jo, je to takový moje turbo". Přišel se na mě podívat i můj velký kmotr, jestli se pěkně učím a nedělám mu ostudu. Paní učitelku správně upozornil, aby na mě šla opatrně, protože jsem velikej zabiják a tetu s foťákem taktně srovnal, proč fotí věci kolem mě a né mě samotnýho. Moc rád jsem ho zase viděl a doufám, že přijde někdy opět juknout, jak se mám a rostu do krásy. Už se těším na další školku, až všem zase něco předvedeme. Jinak papáme čím dál víc a pořád mě moc chutná, takže za chvilku dovrším další kilo ve své váze. Trošku tahám když mě má páneček na provázku, ale pořád má ještě hodně trpělivosti, každou procházku několikrát vysvětlovat, že se mu to nelíbí, tak snad mě to brzy přestane bavit úplně. Páneček teď bude mít pár dnů volno a hodlá je hlavně věnovat komu jinýmu než mě, takže o další zážitky nebude určitě nouze.
   

Bylo, nebylo...

Bylo nebylo, za čtyřma horama a čtyřma řekama žil jeden pejsek. Nebyl to ale obyčejnej pejsek, byl to ten nejkrásnější hafík na světě. Každý den se podíval na svého kouzelného pánečka a zeptal se: "Pánečku, pánečku, kdo je na světě nejkrásnější?" a páneček každý den odpověděl to stejné: "Na celém širém světě jenom ty Aronku, není nikoho krásnějšího" ..tak to jsem já, Áronek.

Co se stalo nového za posledních pár dnů? Samá veliká událost. Čtrnáctýho jsem měl něco přes čtrnáct kilo a hlavně 14.9. byl významný den pro celé lidstvo, jelikož jsem oslavil své čtyřměsíční narozeniny. Teda neoslavil, dostal jsem čtyři nový hračky a řekl si, že je za náma třetí čtvtletí a krásným slunečným dnům tento rok pomalu odzvonilo. Ovšem víkend vyšel ještě krásně a tak jsme vyjeli na dva dny daleko z města, pořádně oslavit můj další krůček v dospívání. Házení talíře, skotačení a běhání k tomu patřilo jako samozřejmost.

Co by to ale bylo za oslavu bez pořádnýho kortu. Ano, čtete správně, "kortu". Pro neznalé je to kost z kravičky, která se používá pro oslavy, nebo když máte velikánskou chuť mlsat. Páneček říkal, že on si při těchto příležitostech dává nějakou spatlaninu všeho možnýho, jen né masa a říká tomu "dort". Už jsem říkal, že je divnej? Každopádně, mě to moc mile překvapilo, protože to byla obrovská věc, kterou jsem pořádně ani neunesl. Dala se donekonečna okousávat a pořád toho bylo dost. Mám ještě ty legrační zoubky, tak to nešlo tak, jak bych chtěl a chvílama jsem se z toho i docela rozčílil. I přes to jsem našel hodně dobrůtek, který z toho šly odpreparovat, aby mě to motivovalo k dalšímu a dalšímu hlodání.

V mezičasech hlodání a spinkání jsme lítali po venku. Za víkend jsem dvakrát narazil na srnky. Naštěstí mě vždy hodně rychle došlo, že to ani nemá cenu někam pelášit, protože párkrát vyskočily a byly za kopcem, takže jsem pelášil zpátky k pánečkovi pro dobrůtku. Během týdne jsem pěkně pochopil, co to znamená "okolo" a před tím než páneček hodí talířem obíhám ho k jeho levé noze a startuju plnou rychlostí za letící hračkou. A už jsem říkal, že jsem prostě dokonalý? Ne? Tak "jsem dokonalý".

Miluju Catchera

Včera jsme opět vyrazili na perfektni prochajdu s mým největším oblíbencem Kečíkem. A když říkám největším, tak tím myslím víc než největším. Sotva jsme se přivítali na místě srazu, hned jsem po Kečrovi začal hopsat až jsem si z toho cvrkl na zem. A takovou věc nedělám ani pánečkovi, když přijde odněkud domů a že to je taky hodně radosti, ale toto byla extáze. Já toho kluka proště miluju. Takovej můj větší bráška, kterej mě všechno ukazuje, prohání mě a má se mnou šílenou trpělivost, i když jsem často otravnej, až vidím na jeho paničce výraz překvapení, jak je možný, že si toho nechá tolik líbit. Po veselé "vítačce" jsme vyrazili naši oblíbenou trasu směrem ke splavu, která je oblíbená i pro páničky, protože na jejím konci si daj jejich misku vody. Ono už jim to moc dlouho nevydrží, páč nemaj kožíšek jako já a na zahrádce jim bude za pár týdnů zima. Ale je to něco za něco, s ochlazením aspoň vymizí pobóchaní cyklisti, kterým nestačí cyklostezka a musí rejdit úplně všude tam, kde chci rejdit já. Jak jsme se dostali od těch vrčících krabic co jezdí po silnici, páneček mě odčaroval provázek, kvůli kterýmu se nemůžu pořádně rozběhnout. Trochu jsme se zahřáli s balónkem Kečíka a po příchodu na palouk, jeho panička vytáhla talíř a to jsem teprve začal ukazovat svoje kvality.

Nelítostně jsem Kečra pronásledoval a snažil se apoň trochu přiblížit jeho čumáku, abych ho mohl trošku zatahat za žgraňu. Jo, je na mě ještě moc rychlej a když chce, tak si odskotačí kus přede mě, ale jak se na chvilku zamyslí, nebo poleví, tak už jsem u něho a tahám a dorážím, abych si mohl taky kousnout do talířku. Zkoušel jsem i různý finty, jako třeba dělat na něj legrační výrazy, ale je to tvrďák a svůj talířek nepustí.

Jediný co mě na konec zbylo, bylo hodně se snažit a běhat jak rychle to jenom šlo. Ale s Kečrem to jde tak nějak samo. Já se na něj upnu a nezajímá mě nic kolem, protože on je v tu chvíli ta nejzajimavější věc, která se kolem mě pohybuje a já prostě bežím kam on, co mě síly stačí. Ještě to chce trochu povyrůst, abych nebyl pozadu, když se i on rozhodne vydat ze sebe svoji superrychlost, z které vidím zase na svým panečkovi, že by si taky nadšením nejraději cvrkl na zem při pohledu na Kečíka v pohybu, ale je asi divnej, tak to drží v sobě a jen cení zuby se snahou zaštěkat, což mu nejde už vůbec, protože to zní asi jako "tyyjoo", nebo "uaaau".

Každopádně tento den padaly citoslovce jako "uaaau" i na mou adresu, protože už začínám běhat víc jako péjsek a míň jako telátko a páneček je do mě jak jinak než zaláskovanej den ode dne víc a víc. Samozřejmě ne jen kvůli tomu jak běhám, ale i proto, že jsem nejhezčí na světě a strašně chytrej (musím si pochválit i sebe, aby Kečrovi nenarostl frňáček moc nahoru..) Mezi totálním vyběháním proběhla i koupačka pod splavem, kde jsem párkrát zahučel do hloubky, která mě překvapila. Ne nějak moc, protože já jsem ve vodě možná i radši než na suchu.. V úplným vyčerpání si zašli páničci na misku už ani ne žluté vody, ale takové nechutně divné barvy, které říkali "řezaný". Zajímavý, že když já někde na prochajdě objevím vodičku této barvy, tak páneček huláká "fuj, fuj". Chjo, mám to těžký no. A přišel za nama na chvíli sednout i můj velký taťka, porodní bába a opečovatel začátku mýho života v jednom, který mě taky udělal velkou radost, jen už jsem neměl tolik sil se pořádně projevit, ale my se ještě předvedem. Ani se nenaděju a už v těch místech budu každou chvilku lítat po cvičáku. 

A už je to měsíc

A je to tady, měsíc utekl jako voda. Ještě to teda není úplně tady, protože to nejlepší přijde až za dva dny. To bude co? No přece moje čtyřměsíční narozeniny! Mám zase o jedno kilo navíc, rostu pánečkovi před očima a podle mých štěněcích ťapek to pořád vypadá, že i když jsem byl nejdrobnější miminko, všechno krásně doženu a nebudu žádnej drobek. V sobotu jsme se byli podívat jak se má moje ségra Amy. Samozřejmě jí to moc sluší jako všem z naší rodiny. Prošla se s náma i mamka Ally, tam o slušení není pochyb, je prostě nádherná. Jinak páneček vytrvale háže balónky a frisbee, přetahujeme se, socializujeme se s lidma i hafíkama, chodíme na výlety, trénujeme si zavolání, sedni, lehni, aportování a denně si hrajeme.

Dneska ráno jsme zjistili, že nám ve předu vypadl zoubek. Já to teda zjistil dřív, ale páneček kontroloval a pak se začal smát, že prej vypadám legračně. Vždyť mě za chvílu narostou nový a pořádný, dělal jakoby mě to mělo zůstat. Jo a taky už jsem dostal svou "občanku" (PP), tak teď machruju jaký jsem měl šikovný rodiče a prarodiče a jak půjdu v jejich šlépějích, protože jsem po nich pobral určitě jen to nejlepší. Teď se musím jít chystat na oslavu, mám totiž novej hřebínek, jelikož ten předešlej stál za ... nic a taky se učím si zvyknout na to, že česání neznamená hru "ulov si svůj kartáč". Tak pa na narozkách.

Třetí týden za náma

Tak se nám sešel den za dnem a už tu máme společný tři týdny. Děkuji všem fandům, kamarádům i náhodným kolemjdoucím, jelikož dnes mě na počítadle blogýsku naskočilo číslo 200, který znamená počet individualních návštěv. Pánečku máš slavný dítě. V týdnu jsem pěkně pochopil, že nosit balónek zpátky pánečkovi je mnohem zábavnější, než se s ním jít někam schovat, protože mě pak hecuje, háže, hopsá, běhá, chválí.. Dostali jsme pytel sušenýho masa z lososa se slovy "po tomhle ti bude dělat i stojku na hlavě" tak uplně jsem to nezvládl, ale nemám od toho daleko, když to páneček vytáhne z kapsy. Největší radost mám z toho, že úplně všchny jeho hadry smrdí rybinou. Stihli jsme dvě pěkný večerní prochajdy s kámošem Arnyškem, s kterým jsme lovili klacíky, potkali koňe a parádně se vyvenčili. I když na mě trošku bafl, protože jsem nevěděl, že cizí hračky se neberou, tak jsem asoň pochopil další věc, Arnyho opusinkoval a vše je zase v pohodě. Bohužel jsme byli tak zabraní do venčení, že se nestihla udělat společná fotka, takže tu přidáme až po další vycházce na kterou se moc těšíme.  Páneček je nadšenej, že už i když kolem jede kolo, nebo se venčí jinej hafík, nakonec poslechnu a běžím zpátky za ním. Jediný mý zatmění jsou bežci a že jich pár všude kolem běhá. Bežící člověk je pro mě extáze přesahující nějaký trapný zajíce na poli, nebo srnku. Tak se mě to páneček snaží vynahradit a občas se i rozběhne a já kolem něj radostně hopsám, ale nevydrží to moc dlouho a po chvilce začne fuňet, vyvalovat oči a blekotat něco jako "Aronku vydrž chviličku jinak umřu". Dostal jsem i nový frisbee, který lítá docela daleko, takže páneček při umírání vytáhné talíř a prohání mě dál, než to vydejchá. Údajně je určeno pro pejsánky a nemělo by se jen tak rozkousat. Muhehe, já bych řekl, že za týden bude potřeba další.

  Už nejsem ani takový zlobidlo a nedemoluju všechny věci kolem. I když hledání pokladů mě pořád baví a tunely po zahrádce úspěšne rozšiřuju. Sem tam pánečkovi natrhám i nějaký kytičky, ale on asi není moc romantická povaha a tak je ihned vyhazuje. Tento týden máme v plánu pár domluvených lítaček po venku, takže zase zintenzivníme přidávání obrázků a příhod.