Byl pozdní večer, Arona čas...

Tak včera si pániček domluvil další "socializační" procházku s novým kámošem Ronem. Vyrazili jsme později než normálně, protože venku bylo přes den nedýchatelno a po plánované trase není žádná voda kde by jsme se vyčvachtali. Ze začátku jsem se Rona trochu bál a utíkal se schovat za pánečka. No co, je to velikej boxer, kterej nahání strach svým mohutným funěním a sem tam z něho vyletí kýbl slin. Po pár minutách jsem ale pochopil, že to není žádná bestie. Naopak je to mazlík, kterej si chtěl taky hrát a tak jsme byli s příchodem do lesa vpuštěni, aby jsme se společně protáhli. A protože jsem strašně chytrej, jak páneček všem na potkání povídá, za chvíli jsem přišel na výhodu i nevýhodu Ronečkova legračního čumáku. Nevýhoda byla v tom, že po hodině musel dávat víc energie do funění, než do skotačení, což se mě vlastně líbílo, protože oproti předešlé procházce s Catcherem jsem měl vysoký sebevědomí, předváděl jsem se jak umím rychle běžet a nestíhá mě tak velkej hafík. Obrovská výhoda byla ta, že když Roneček už nemohl, lehl si do trávy a moje hopsání kolem nehecovalo dostatečně k dalším výkonům, stačilo za tu velikou zgraňu trošku zatahat a zase bylo veselo.

Domluvili jsme se, že další výlet uděláme, až se počasí trochec umoudří, aby nám Roneček mohl dokázat, že umí i běhat tak jako já.