Miluju Catchera

Včera jsme opět vyrazili na perfektni prochajdu s mým největším oblíbencem Kečíkem. A když říkám největším, tak tím myslím víc než největším. Sotva jsme se přivítali na místě srazu, hned jsem po Kečrovi začal hopsat až jsem si z toho cvrkl na zem. A takovou věc nedělám ani pánečkovi, když přijde odněkud domů a že to je taky hodně radosti, ale toto byla extáze. Já toho kluka proště miluju. Takovej můj větší bráška, kterej mě všechno ukazuje, prohání mě a má se mnou šílenou trpělivost, i když jsem často otravnej, až vidím na jeho paničce výraz překvapení, jak je možný, že si toho nechá tolik líbit. Po veselé "vítačce" jsme vyrazili naši oblíbenou trasu směrem ke splavu, která je oblíbená i pro páničky, protože na jejím konci si daj jejich misku vody. Ono už jim to moc dlouho nevydrží, páč nemaj kožíšek jako já a na zahrádce jim bude za pár týdnů zima. Ale je to něco za něco, s ochlazením aspoň vymizí pobóchaní cyklisti, kterým nestačí cyklostezka a musí rejdit úplně všude tam, kde chci rejdit já. Jak jsme se dostali od těch vrčících krabic co jezdí po silnici, páneček mě odčaroval provázek, kvůli kterýmu se nemůžu pořádně rozběhnout. Trochu jsme se zahřáli s balónkem Kečíka a po příchodu na palouk, jeho panička vytáhla talíř a to jsem teprve začal ukazovat svoje kvality.

Nelítostně jsem Kečra pronásledoval a snažil se apoň trochu přiblížit jeho čumáku, abych ho mohl trošku zatahat za žgraňu. Jo, je na mě ještě moc rychlej a když chce, tak si odskotačí kus přede mě, ale jak se na chvilku zamyslí, nebo poleví, tak už jsem u něho a tahám a dorážím, abych si mohl taky kousnout do talířku. Zkoušel jsem i různý finty, jako třeba dělat na něj legrační výrazy, ale je to tvrďák a svůj talířek nepustí.

Jediný co mě na konec zbylo, bylo hodně se snažit a běhat jak rychle to jenom šlo. Ale s Kečrem to jde tak nějak samo. Já se na něj upnu a nezajímá mě nic kolem, protože on je v tu chvíli ta nejzajimavější věc, která se kolem mě pohybuje a já prostě bežím kam on, co mě síly stačí. Ještě to chce trochu povyrůst, abych nebyl pozadu, když se i on rozhodne vydat ze sebe svoji superrychlost, z které vidím zase na svým panečkovi, že by si taky nadšením nejraději cvrkl na zem při pohledu na Kečíka v pohybu, ale je asi divnej, tak to drží v sobě a jen cení zuby se snahou zaštěkat, což mu nejde už vůbec, protože to zní asi jako "tyyjoo", nebo "uaaau".

Každopádně tento den padaly citoslovce jako "uaaau" i na mou adresu, protože už začínám běhat víc jako péjsek a míň jako telátko a páneček je do mě jak jinak než zaláskovanej den ode dne víc a víc. Samozřejmě ne jen kvůli tomu jak běhám, ale i proto, že jsem nejhezčí na světě a strašně chytrej (musím si pochválit i sebe, aby Kečrovi nenarostl frňáček moc nahoru..) Mezi totálním vyběháním proběhla i koupačka pod splavem, kde jsem párkrát zahučel do hloubky, která mě překvapila. Ne nějak moc, protože já jsem ve vodě možná i radši než na suchu.. V úplným vyčerpání si zašli páničci na misku už ani ne žluté vody, ale takové nechutně divné barvy, které říkali "řezaný". Zajímavý, že když já někde na prochajdě objevím vodičku této barvy, tak páneček huláká "fuj, fuj". Chjo, mám to těžký no. A přišel za nama na chvíli sednout i můj velký taťka, porodní bába a opečovatel začátku mýho života v jednom, který mě taky udělal velkou radost, jen už jsem neměl tolik sil se pořádně projevit, ale my se ještě předvedem. Ani se nenaděju a už v těch místech budu každou chvilku lítat po cvičáku.